Menu

Anetka

Kapitola našeho druhého dítěte začala 19. 12. 2014, kdy mi bylo potvrzeno druhé těhotenství s plánovaným termínem porodu na 5. 8. 2015.

K těhotenství patřili i nevolnosti, které trvaly celý den a po prvním trimestru odezněly. V 17. týdnu těhotenství mi byl doporučen klidový režim. Na konci 25. týdne těhotenství, kdy mi byla zjištěna velmi nízká hladina hemoglobinu, jsem musela být hospitalizována v nemocnici, kde jsem už musela dostat krevní transfúzi a plazmu. Stav se neměnil i nadále jsem krvácela a tak jsem v pátek 1. 5. 2015 dostala první dávku kortikoidů a byla jsem převezena do Zlínské nemocnice. I přes skvělou péči lékařů a zdravotních sester se muselo přistoupit na ukončení těhotenství kvůli záchraně mého života, abych nevykrvácela.

Je to možná neuvěřitelné, ale dle doktorů se v první řadě zachraňuje život matky a dítě je jako bonus za život. A tak 2. 5. 2015 ve 14:08hod se nám narodila holčička Anetka s váhou 900 gramů, 36 cm (26+3). Mému příteli dovolili se na Anetku podívat chvilku po narození a oproti prvnímu dítěti, kdy měl Lukášek téměř čtyři kila, to byl podstatně velký rozdíl. Já sama pod vlnou uklidňujících léku po operaci, jsem nebyla schopna racionálního myšlení a ani jsem nechtěla malou vidět. Nemohla jsem tomu uvěřit, že bylo těhotenství opravdu ukončeno a já už svou holčičku nemám pod srdcem. Z toho nejhoršího šoku jsem se vyspala a 3. 5. jsem se šla prvně podívat na naši malou holčičku. Přišli jsme na JIP, kde bylo horko, tma a ozývalo se jen samé pípání. Přistoupili jsme k inkubátoru, kde byla Anetka a poprvé jsem uviděla náš maličký uzlíček bojující o svůj život. Nevěřila jsem vlastním očím, slzy mi padaly po obličeji a primář J. Macko nás uklidňoval, že vše vypadá dobře a malá je moc šikovná. Po pěti dnech jsem byla propuštěna domů. Kdybychom neměli doma dvouletého Lukáška, tak bych samozřejmě u Anetky zůstala. Doma začalo pravidelné odstříkávání mléka, zamražování a ob den ježdění do Zlína, aby měla má kočička pravidelné dávky mateřského mléka. 9. 5. jsme mohli poprvé klokánkovat, byl to nepopsatelný zážitek. Čas pomaličku plynul, pravidelně 4x týdně jsem jezdila za Anetkou do Zlína, krásně prospívala, až byla 22. 5. přeložena z JIP na intermediál. Byli jsme moc štastní, že si tak krásně vede a už nebude dlouho trvat a převezeme si naši bojovnici domů. Po týdnu na intermediále musela být Anetka přeložena zpátky na JIP. Její stav se velmi zhoršil, postihla ji infekce.

Přestalo se s krmením, malou museli zaintubovat, aby si odpočinula od dýchání. Doktoři měli podezření na neprůchodnost střev a tak nastal 3. 6. převoz do Fakultní Nemocnice v Černých polích, protože kdyby byla nutná operace, tak tam jí pomůžou. Operace proběhla ještě tentýž den a dopadla dobře. Odebráno bylo 5 cm neprůchodného spečeného střeva a vyvedeny byly dva vývody. Prvně nás připravovali, že děti se stomií bývají propuštěny domů a opětovné zanoření bývá, až když mají 6 - 8 kg. Již po pár týdnech byla, ale situace úplně jiná. Střeva nefungovala, tak jak mají a 30.6 následovala další operace. Bylo jedno, zda je střevo zanořeno, odebrali dalších 8 cm. Po týdnu od operace se Anetka dostala na plné dávky mléka, ale zase byl problém v tom, že vyvedenou stomií vše vyteklo a nic nestrávila. Čekalo se rozhodnutí doktorů, co bude následovat dál. 6. 7. jsem si opět mohla moji malou holčičku pochovat, dříve to nebylo možné. 15. 7. proběhla další operace, kde na vyvedeném střevu udělali steh, aby potrava zůstala v bříšku. Ani toto řešení nebylo dlouhodobě úspěšné, protože Anetka měla moc často stolici.

10. 8. se zanořilo poslední střevo. Po operaci se začalo pátý den krmit a pomaličku se navyšovaly dávky mléka. Po 105 dnech jsem mohla začít pomalu Anetku kojit.

25. 8. jsme si Anetku po 116 dnech od narození mohli konečně, s váhou 2640 gramů, odvézt domů. I když se musela Anetka narodit tak předčasně, ani na vteřinu jsem nezaváhala, že by to naše kočička nezvládla. Její bojovnost mě hodně naplňovala a díky tomu jsem si laktaci udržela. Anetka má dvouletého brášku Lukáška a ten ji zbožňuje.

Závěrem bych chtěla poděkovat všem, co nás podporovali a mysleli na nás v naší nelehké životní situaci. Stálo to za to čekání.

Nikdy by mě nenapadlo, že bychom mohli v dnešní době někoho o něco požádat a díky Nadaci pro předčasně narozené děti jsme mohli za naší holčičkou pravidelně jezdit, mluvit na ni, hladit ji, aby věděla, že na všechno to utrpení není sama.

Adélka
Adélka
Adélka