Menu

Jasmínka

Když jsem byla na začátku těhotenství, přes sociální síť se ke mně dostalo video chlapečka Warda Milese narozeného o tři měsíce dříve. Maminka si ho brala z inkubátoru a dávala si ho na prsa, aby ho mohla chovat. Byl tak maličký a všude bylo spousta hadiček, přístroje houkaly… Pamatuji si, jak jsem brečela a říkala jsem si, že to snad ani není možné, aby tak maličké miminko přežilo, a jak neskutečně obdivuji tu maminku, která to své miminko drží. Sice pláče, ale vypadá šťastně. Tehdy jsem si myslela, že já bych takovou sílu neměla a takhle bych své dítě chovat neodkázala. Myslela jsem si, že jde o nějaký výjimečný případ. O předčasném porodu jsem slyšela, ale absolutně jsem si nedokázala představit, co to znamená. Ani v té nejhorší noční můře mě nenapadlo, že mě za 5 měsíců potká stejný osud.

Moje těhotenství bylo zázrak už od začátku. Mně i partnerovi bylo sděleno, že přirozenou cestou nebudeme schopni počít dítě. U mě navíc lékaři zjistili genetickou mutaci na dvanáctém chromozomu, což může způsobit vážná postižení. Z toho důvodu mi i po zázračném otěhotnění byl doporučen potrat. Nějak jsem ale vnitřně cítila, že vše bude v pořádku a přes riziko jsem se rozhodla si miminko nechat. Těhotenství se vyvíjelo dobře, byla jsem moc šťastná, splnil se mi sen, že přeci jen budu mít své vlastní dítě, které si sama odnosím v bříšku. Ještě v poradně ve 25+4tt bylo vše v pořádku, i když jsem měla pocit, že mám „poslíčky“, nikdo mi to ale nevěřil a všichni v mém okolí to přirovnávali k zažívání. Navíc mi říkali, že už jsem v sedmém měsíci, a tak jsou bolesti i otoky úplně normální. Takže když jsem ve 26+3tt začala rodit, přirovnávala jsem bolesti k nastydnutí a ještě jsem odjela do práce. Bolesti se stupňovaly, ale mě stále nenapadlo, že se jedná o porodní bolesti, nebo jsem si to možná nechtěla připustit. Opravdu mě nenapadlo, že bych na začátku sedmého měsíce mohla začít rodit. Navíc jsem stále cítila pohyby a malá se chovala jakoby se „nic nedělo“. Odpoledne už mi bylo opravdu zle a cítila jsem, že něco není v pořádku. Poprosila jsem známého, zda by mě neodvezl do porodnice na kontrolu. V autě už jsem měla kontrakce po 2 minutách. To už jsem věděla, že je zle.

Na ambulanci mi udělali vyšetření a sdělili mi, že jsem otevřená na 5cm, miminko je koncem pánevním a že brzy porodím. Pamatuji si, jak jsem křičela, že rodit nebudu, a prosila, ať mě zašijí, že jedu domů, že na porod je moc brzo. Ihned mě odvedli na porodní sál a dali mi kapačku. Najednou kolem mě všichni běhali a něco mi říkali. Pamatuji si jen slova primáře, že se budou snažit porod zastavit, ale že už je natolik rozběhnutý, že mi nemůže říct, jestli se to podaří, ale že se budeme modlit za každou minutu. Naštěstí po hodině a první kapačce začaly kontrakce slábnout a intervaly se prodlužovaly. Byla jsem šťastná a myslela jsem si, že když to jde tak snadno, že už to vydržím i do devátého měsíce, i kdybych už z toho křesla neměla vstát. Z výsledků krve ale lékaři zjistili, že porod spustila infekce, a že to pro mě i miminko není vůbec dobré. Ráno se infekce dostala do celého těla a mně se opět rozjel porod. Přišel pediatr s porodníkem a řekli mi, že miminko ještě nedostalo takovou dávku kortikoidů, kterou potřebuje, a že z toho důvodu by potřebovali porod ještě o minimálně dva dny zdržet. Moje tělo to ale tak dlouho nebylo schopno vydržet, tedy by bylo nejlepší provést ještě ráno císařský řez. Povedlo se mi je přesvědčit, aby nás nechali, co nejdéle to jde, i když mi tvrdili, že do oběda nevydržím. Pediatr mě ještě povzbudil, že je dobře, že čekám holčičku, protože jsou o dost šikovnější než kluci. Nakonec jsem to zvládla až do 19. hodiny. Pak se porod opět rozjel a jeli jsme na sál.

Jasmínka se narodila v 19:58 a vážila 810g. Doktor, který mě operoval, říkal, že je to velká bojovnice už od začátku. Nechtěla vůbec z bříška ven, nemohli ji vytáhnout, šermovala rukama a nohama. Já jsem si pak doktorku, která Jasmínku ošetřovala, nechala zavolat k sobě na JIP, aby mi řekla, jestli moje holčička vůbec žije. Do té doby mi nikdo nechtěl nic říct. To čekání bylo nekonečné, přišlo mi to, jako hodiny. Řekla mi, že Jasmínka nedýchala, ale bilo ji srdíčko, takže ji dali rourku do plic a připojili na ventilátor, který jí pomáhá dýchat, a že je moc statečná a bojuje. Navíc ještě bude dostávat antibiotika, protože se nakazila infekcí. Více ale nemůže říct, protože dalších 48 hodin bude kritických. Jen dodala, že když tohle zvládneme, tak má velko šanci na přežití. Naštěstí si vedla moc dobře a už po 11 hodinách ji extubovali a připojili na kyslíkovou podporu CPAP. Já ji viděla až další den odpoledne. Moc si to nepamatuji, byla jsem v šoku. Ty první dny mi splývají. Jen si pamatuji, že jsem se každou volnou minutu modlila, aby to zvládla. A když to šlo, chodila jsem za ní a nosila jí odstříkané mlíčko. Pořád jsem si říkala, že když to zvládl ten chlapeček z videa, tak to zvládne i moje Jasmínka. To video mě drželo nad vodou. Nechtěla jsem nic jiného číst, zakázala jsem si dívat se na internet. Potřebovala jsem dobrý konec a jen pozitivní zprávy. Bylo to ale těžké, všude kolem byly maminky, které porodily ve 32.-36.tt a miminka byla jednou taková co Jasmínka. Jak mi pomohlo, když za mnou přišel primář z neonatologie, že by Jasmínku chtěli nafotit pro Nadační fond pro předčasně narozené děti. A potom přišla Hanka Píšová, plná elánu a optimismu, že ona má doma už čtyřletá dvojčátka, která se narodila ve 24. týdnu a dnes jsou naprosto zdravá a daří se jim dobře. Byl to dar z nebe, konečně jsem věděla, že se to děje, a že je možné, aby i Jasmínka byla naprosto v pořádku. Najednou už jsem nebyla tak sama. Jasmínka si vedla moc dobře, přibírala, mililitry mlíčka, které jí dávali sondou do bříška, přibývaly. Byly dny, kdy bylo dobře, jindy zase bylo o něco hůř. Po čtrnácti dnech života musela dostat transfúzi. Nejdřív jsem se vyděsila, protože jsem slyšela o komplikacích, které začaly transfúzí, infekcí apod. když jsem pak ale viděla, jak se jí vrací barva a zlepšuje se dýchání, uklidnila jsem se. Ostatní dny Jasmínka nabírala síly a já za ní každý den jezdila a vozila jí mlíčko, seděla jsem u ní třeba i 8 hodin denně. Zpívala jí, četla pohádky, každý den jsme tři hodiny „klokánkovali“ (přikládání miminka na prsa). Bylo vidět, že moje přítomnost jí dělá moc dobře a dodává jí sílu na té těžké a bolestivé cestě. Po sedmi týdnech se dostala na váhu 1300g, konečně ji přeložili z resuscitačního oddělení na JIP a já ji začala zkoušet přikládat k prsu. Za dalších 14 dní ji přeložili na intermediární oddělení, kde už jsme čekaly jen váhu 2kg, abychom mohly jít domů. Jak bylo úžasné ji vidět poprvé v postýlce bez houkajících přístrojů. Po 78 dnech jsme si ji konečně mohli odnést domů. Ten pocit štěstí bych přála zažít každému člověku.

Jasmínka se narodila po 48 hodinách porodních bolestí, strávila v porodnici 78 dnů, 11 hodin byla na ventilátoru, 35 dní na CPAP, 2x ji museli resuscitovat, dostala jednu transfuzi krve, z dávky mlíčka 2ml se při propuštění dostala na 42ml. Dnes jsou jí přesně čtyři měsíce, váží 3 290g, papá i 90ml a plně kojíme, dýchá sama, bez poklesů. Směje se, začíná zvedat hlavičku, miluje koupání v kyblíku a nošení v šátku. Dle prvních vyšetření vypadá, že je ve vývoji napřed, nemusíme ani cvičit Vojtovu metodu.

Přeji všem maminkám krásné a zdravé děti, ať mají možnost zvolit si ideální podmínky pro jejich příchod na svět. Kéž by byl předčasný porod situací zcela výjimečnou, ale opak je bohužel pravdou. Předčasně narozených dětí stále přibývá. Pokud i někoho z vás potká podobný osud, nezoufejte, naše děti zvládnou více, než my si vůbec dokážeme představit. Jen jim věřte a milujte je, ony vám to vrátí tím, že budou bojovat.

Děkuji týmů lékařů, lékařek, sestřiček i bratrů z resuscitačního oddělení ÚPMD v Podolí za záchranu naší holčičky a také Hance Píšové a ostatním, kteří se podíleli a podílejí na vzniku a chodu Fondu pro předčasně narozené děti a jejich rodiny. Děláte správnou věc!

Erika Jeřábková

Jasmínka a maminka Erika
Jasmínka a maminka Erika