Menu

Problematika předčasně narozených dětí

Problém předčasných porodů je celosvětový. V České republice je, podobně jako v ostatních vyspělých zemích Evropy, četnost předčasných porodů okolo 7%, ročně se zde tedy narodí 7 - 8 tisíc nedonošených dětí. České republice patří jedno z předních míst žebříčku úspěšnosti v péči o tyto novorozence.

Neonatologie - obor, který se zabývá péčí o novorozence, se vyvíjel hlavně ve druhé polovině 20.století. Tehdy byly do péče o předčasně narozené děti zavedeny metody intenzivní medicíny, zejména ventilační podpora.

Zahájení péče o nezralé děti není ve světě jednotné. Ve většině vyspělých zemí světa se intenzivní péče o nezralé děti zahajuje ve 24.týdnu těhotenství. V České republice dlouho platila hranice zahajování péče od 28.týdne těhotenství nebo od porodní hmotnosti nad 1000 gramů. S rychlým rozvojem neonatologie se v roce 1994 posunula hranice viability na 24.týden těhotenství nebo porodní hmotnost nad 500 gramů.

Stupně nezralosti

Nezralá miminka se rozdělují podle týdne těhotenství nebo podle porodní hmotnosti. Pro průběh poporodní adaptace a pravděpodobnost následné péče je důležitější týden těhotenství, který více vyjadřuje, jak moc jsou jednotlivé orgány nezralé a jak dlouho může trvat jejich dozrávání, než porodní hmotnost.

Rozdělení podle týdne těhotenství

  1. Lehká nezralost 36.-37.týden těhotenství
  2. Střední nezralost 32.-35. týden těhotenství
  3. Těžká nezralost 28.-31.týden těhotenství
  4. Extrémní nezralost pod 28.týden těhotenství

Rozdělení podle hmotnosti

  1. Novorozenec s normální hmotností – nad 2500 gramů
  2. Novorozenec s nízkou porodní hmotností – 1500 – 2500 gramů
  3. Novorozenec s velmi nízkou porodní hmotností – 1000-1500 gramů
  4. Novorozenec s extrémně nízkou porodní hmotností – pod 1000 gramů

Péče o předčasně narozené děti

Předčasně narozené dítě vyžaduje určitou péči a její stupeň závisí na tom, s jakou hmotností a v jakém gestačním týdnu se narodilo.

Česká republika patří ke světové špičce v péči o předčasně narozené a rizikové novorozence. K tomuto úspěchu (v postkomunistických zemích naprosto unikátnímu) přispělo nejen zavedení nových postupů intenzivní péče koncem 80. let 20. století, ale zejména zřízení dvanácti regionálních perinatologických center, která jsou k péči o předčasně rozené děti (od 24. do 32. týdne těhotenství) vybavena. Od cca poloviny 90. let celý systém funguje tak, že ostatní nemocnice v regionu jsou povinny odesílat pacientky s hrozícím předčasným porodem či závažnými komplikacemi vedoucími k nutnosti předčasného ukončení těhotenství do těchto zařízení tak, aby k porodu došlo již ve specializovaném centru. Tím je zajištěna okamžitá nejlepší možná péče o předčasně rozené děti. Program je znám pod názvem "transfer in utero" neboli převoz v děloze.

Počet předčasně narozených dětí se každoročně zvyšuje – narůstá počet dětí narozených po umělém oplodnění, tím pádem i dětí z vícečetných porodů, stoupá průměrný věk matek při porodu, tedy i podíl žen, které rodí až po 35. roce věku - ty mají k předčasnému porodu větší sklony. V neposlední řadě se daří zachraňovat stále více dětí extrémně nezralých – narozených ve 26. týdnu těhotenství nebo dříve.

Co prožívají rodiče

Nedonošenost nepostihuje pouze matku a dítě, ale dotýká se celé širší rodiny, příbuzných i celé společnosti. Vyrovnat se s tím, že máte předčasně narozené dítě, je velmi obtížné. Tato zkušenost je zcela odlišná od představ, kterou všichni rodiče mají, když si plánují a očekávají narození dítěte. Mít předčasně narozené dítě je těžké pro oba rodiče.

Novorozenecké jednotky intenzivní péče (JIP, RES) jsou místem, kde je velmi náročné cítit se jako rodiče. Doba, kterou zde předčasně narozené děti stráví je individuální, řádově se pohybuje v několika týdnech až měsících.
Známe rizikové faktory, které mohou vést k předčasnému porodu, a některé lze během těhotenství omezit nebo úplně odstranit (léčení poševní i jiné infekce během těhotenství, cerkláž děložního hrdla, nebo např. odebrání přebytečné plodové vody aj.), ale u celých 40 % předčasných porodů zůstává hlavním příčina nevyjasněna. Proti tomuto číslu v ostrém kontrastu stojí tak časté pocity předčasných maminek, jako je sebeobviňování a pocity selhání, že mohly předčasnému porodu zabránit. To však není jediný stres, který maminky, ale i celé rodiny, zažívají. K těmto neodbytným pocitům se přidává:

  • Nejistota a strach o miminko, jehož zdraví a život jsou dlouhé týdny v ohrožení.
  • Nepřipravenost na mateřství, protože porod přichází ve chvíli, kdy s ním ještě nikdo nepočítá.
  • Nemožnost být v neustálém fyzickém kontaktu s dítětem, které obvykle bývá v inkubátoru přibližně tak dlouho, kolik zbývalo do termínu porodu. Nemocnice se samozřejmě snaží o co nejčastější kontakt rodičů s dítětem, zapojují je do péče a ošetřování novorozených dětí, podporují přípravu na kojení, praktikují "klokánkování", ale často z kapacitních důvodů nemůže být maminka hospitalizovaná přímo s miminkem, v lepším případě je na pokoji s ostatními maminkami, jindy za dítětem dochází.
  • Pocit, že okolí neporozumí tomu, co prožívají. Předčasný porod je proto náročný pro celou rodinu.

Rodina, které se narodí velmi předčasně dítě či dítě s postižením, se nachází v náročné situaci, kterou nikdo nečekal a nikdo si ji nepřál. V takové rodině se podstatně mění hodnoty, potřeby a někdy i role jejích členů.

Předčasný porod biologicky probíhá skoro stejně jako porod v termínu. Narodí se dítě a u ženy začnou hormonální proměny pracovat ve prospěch laktace a rozvoje rodičovského pečovatelského chování. Zde však přichází zásadní rozdíl. Předčasná matka nemá o koho pečovat, neboť dítě neprodleně putuje do inkubátoru, jelikož jeho životní funkce jsou nestabilní a musí být monitorovány, případně dokonce přístrojově podporovány.

Předčasně narozené dítě také zpravidla nenaplňuje mentální reprezentaci ženy o tom, jaký bude její potomek. Mnozí rodiče tak prožívají překvapení a možná i zklamání či šok, když poprvé vidí své dítě v inkubátoru. Kromě problémů, které s sebou nese krizová situace obecně, vznikají některé zcela specifické problémy. Konfrontace fantazií, které rodiče o dítěti měli, s dítětem v inkubátoru je často těžko únosná.

Matka často trpí pocity viny, že nebyla schopná dítě donosit, může mít obavy z toho, že nebude dobrou matkou, z reakce partnera, příbuzných a známých. Narození dítěte neprovází obvyklá radost a oslavné rituály.

Maminka se na několik měsíců přesouvá do nemocnice za svým dítětem, prožívá pocity izolace, bezmoci a úzkosti.

Role tatínků je extrémně náročná, pracují, případně pečují o další děti a své nedonošené dítě vidí jen občas a na krátkou dobu. Očekává se od nich podpora, a přitom často nemají, jak a kde vyjádřit své starosti a obavy.