Nedonošenost nepostihuje pouze matku a dítě, ale dotýká se celé širší rodiny, příbuzných i celé společnosti. Vyrovnat se s tím, že máte předčasně narozené dítě, je velmi obtížné. Tato zkušenost je zcela odlišná od představ, kterou všichni rodiče mají, když si plánují a očekávají narození dítěte. Mít předčasně narozené dítě je těžké pro oba rodiče.
Novorozenecké jednotky intenzivní péče (JIP, RES) jsou místem, kde je velmi náročné cítit se jako rodiče. Doba, kterou zde předčasně narozené děti stráví je individuální, řádově se pohybuje v několika týdnech až měsících.
Známe rizikové faktory, které mohou vést k předčasnému porodu, a některé lze během těhotenství omezit nebo úplně odstranit (léčení poševní i jiné infekce během těhotenství, cerkláž děložního hrdla, nebo např. odebrání přebytečné plodové vody aj.), ale u celých 40 % předčasných porodů zůstává hlavním příčina nevyjasněna. Proti tomuto číslu v ostrém kontrastu stojí tak časté pocity předčasných maminek, jako je sebeobviňování a pocity selhání, že mohly předčasnému porodu zabránit. To však není jediný stres, který maminky, ale i celé rodiny, zažívají. K těmto neodbytným pocitům se přidává:
- Nejistota a strach o miminko, jehož zdraví a život jsou dlouhé týdny v ohrožení.
- Nepřipravenost na mateřství, protože porod přichází ve chvíli, kdy s ním ještě nikdo nepočítá.
- Nemožnost být v neustálém fyzickém kontaktu s dítětem, které obvykle bývá v inkubátoru přibližně tak dlouho, kolik zbývalo do termínu porodu. Nemocnice se samozřejmě snaží o co nejčastější kontakt rodičů s dítětem, zapojují je do péče a ošetřování novorozených dětí, podporují přípravu na kojení, praktikují "klokánkování", ale často z kapacitních důvodů nemůže být maminka hospitalizovaná přímo s miminkem, v lepším případě je na pokoji s ostatními maminkami, jindy za dítětem dochází.
- Pocit, že okolí neporozumí tomu, co prožívají. Předčasný porod je proto náročný pro celou rodinu.
Rodina, které se narodí velmi předčasně dítě či dítě s postižením, se nachází v náročné situaci, kterou nikdo nečekal a nikdo si ji nepřál. V takové rodině se podstatně mění hodnoty, potřeby a někdy i role jejích členů.
Předčasný porod biologicky probíhá skoro stejně jako porod v termínu. Narodí se dítě a u ženy začnou hormonální proměny pracovat ve prospěch laktace a rozvoje rodičovského pečovatelského chování. Zde však přichází zásadní rozdíl. Předčasná matka nemá o koho pečovat, neboť dítě neprodleně putuje do inkubátoru, jelikož jeho životní funkce jsou nestabilní a musí být monitorovány, případně dokonce přístrojově podporovány.
Předčasně narozené dítě také zpravidla nenaplňuje mentální reprezentaci ženy o tom, jaký bude její potomek. Mnozí rodiče tak prožívají překvapení a možná i zklamání či šok, když poprvé vidí své dítě v inkubátoru. Kromě problémů, které s sebou nese krizová situace obecně, vznikají některé zcela specifické problémy. Konfrontace fantazií, které rodiče o dítěti měli, s dítětem v inkubátoru je často těžko únosná.
Matka často trpí pocity viny, že nebyla schopná dítě donosit, může mít obavy z toho, že nebude dobrou matkou, z reakce partnera, příbuzných a známých. Narození dítěte neprovází obvyklá radost a oslavné rituály.
Maminka se na několik měsíců přesouvá do nemocnice za svým dítětem, prožívá pocity izolace, bezmoci a úzkosti.
Role tatínků je extrémně náročná, pracují, případně pečují o další děti a své nedonošené dítě vidí jen občas a na krátkou dobu. Očekává se od nich podpora, a přitom často nemají, jak a kde vyjádřit své starosti a obavy.